cestování

Co (ne)dělat v Karlových Varech

Když se mluví o Karlových Varech, tak jde většinou o filmový festival a to, kdo bude jeho hlavním hostem, ale co tam dělat ve zbytku roku? V první řadě je třeba vybrat správné roční období, protože i když zasněžené centrum vypadá až pohádkově, tak je to pořád lázeňské město, které je určené na pomalé procházky. Co si budeme, ale i po dešti to není velký zážitek, pokud tu jste poprvé… Jakmile si rozhodnete termín, tak přichází na řadu cesta. Jak se do Varů dostat nejlépe? Odpověď není vůbec jednoduchá, protože s mými zážitky není ideálního nic. Osobně nejraději cestuji vlakem, ale tentokrát to bylo kapku nemilé… Z Prahy je možnost jet pendolinem, ale musíte přestupovat, takže jsem se rozhodl jet přímým vlakem, který se tedy ani vzdáleně nepodobal popisu, ale jinak cesta proběhla bez problémů. Ovšem cesta zpět byla velmi zajímavá, napínavá, stresující, deprimující, ale vlastně zábavná a plná jiných přívlastků… Čekal nás totiž přestup v Ústí nad Labem, o kterém budeme ještě dlouho vyprávět. Chcete vědět, jak to dopadne? Výborně, máte tedy důvod, abyste četli až do konce.

Takže jsme na nádraží v Karlových Varech a chceme se dostat do centra. Co uděláme? Zjistíme si, kde leží různé zastávky a podle toho pojedeme, protože jinak dojedeme přes sídliště až ke Globusu, kde díky dobám komunistickým nepoznáme rozdíl od ostatních českých měst, což se ale trochu týče i hotelu Thermal například. V Karlových Varech jsou nádraží dvě – Dolní a Horní. Z Prahy s největší pravděpodobností dojedete na Horní nádraží, které je od centra trochu dál, z Dolního bez problémů dojdete pěšky. Dostat se z bodu A do bodu B ale není žádný problém. Po Karlových Varech jezdí jen autobusy, ale systém mají velmi podobný tomu pražskému. Můžete si koupit jízdenku na 20 minut, na 60 minut, anebo třeba na celý den, což se ale podle mě nevyplatí, protože jízdenku využijete opravdu jen na cestu do centra a případně na lanovku, která jede od Vřídla k hotelu Imperial a opět je systém podobný jako v Praze. Je to stejná lanovka, která jezdí na Petřín jen s tím rozdílem, že tahle jede celou cestu tunelem. Z nádraží tedy pojedete několik zastávek až na Tržnici, což je takový střed všeho. Na jednu stranu začíná celé historické centrum s kolonádami a na druhou „druhá část“ centra, kde spíše potkáte místní a nebudete na každém rohu poslouchat ruštinu, což je snad jediná věc, která mi na městě neskutečně vadí.

Cestou do historického centra tedy dorazíte k hotelu Thermal, kde už začíná ta dokonalá lázeňská atmosféra, ale chvílemi ubývá čeština. Hned u hotelu se nachází sadová kolonáda, kde můžete ochutnat karlovarskou vodu. Vezměte si tedy něco, do čeho si ji natočíte, protože sehnat zde pěknou skleničku bude obtížné. Budete opět čelit tomu, že znalost azbuky se stane skoro až nezbytnou a broušené sklo ohodnocené profesionálem na 10 korun bude stát 650 korun. Na druhou stranu ale stačí dát najevo, že se s nimi nehodláte dohadovat a cena z ničeho nic klesne o 400 korun. Potom jsou tu ještě stánky s „hrníčky se zabudovaným brčkem“ na vodu přímo určenými, kde si dost možná ale nevyberete, protože jsou občas až příliš zdobené. (Jinými slovy kýč jak bič…) Ze sadové kolonády už pak budete pokračovat ke kolonádě Mlýnské, což je ta nejznámější, kde jsou Karlovy Vary snad nejrušnější. Opět zde můžete ochutnat vodu. Zkuste od každé trochu, protože má voda pokaždé jinou teplotu a liší se i chutí. Nám třeba nejvíce chutnala na konci Mlýnské kolonády, kde nebyla příliš teplá a tolik nechutnala po železu. Možná byste ji mohli zkusit na poprvé, protože jestli jste tuto vodu nikdy nepili, tak vám pravděpodobně ze začátku moc chutnat nebude. U Vřídelní kolonády se potom můžete podívat na Vřídlo a také třeba na zkamenělé růže, které se nějakou dobu nechají ve vodě, a jejím působením se na ní vytvoří tvrdá oranžová krusta.  Během celé této cesty si nezapomeňte dát teplou oplatku. Nejlepší je podle mě s lískovými oříšky, ale do toho vám nechci příliš mluvit. Od Vřídla tedy můžete vyrazit lanovkou směrem k hotelu Imperial, anebo jít rovně, kde už uvidíte Grandhotel Pupp, který je mezi historickými domy jako z obrázku. Na služby a cenu si udělejte názor sami, ale ta atmosféra je neuvěřitelná, takže Pupp nesmíte vynechat.

Od hotelu můžete ještě pokračovat ke galerii, ale tam je to spíše konec, takže pokud nespěcháte, tak si dejte s procházkou na čas a cestou zpět začněte fotit a začněte přemýšlet nad obědem.  My jsme s Ditkou dali na tipy ostatních a Gastromapy Lukáše Hejlíka. Nejprve jsem toho chtěl navštívit více, ale nakonec jsme se rozhodli jen pro Špunt&Knoflík, kde bylo jídlo opravdu výborné. Nachází se v druhé části centra a kousek od ní je muzeum Becherovky. Když se sem vydáte, tak koukejte pozorně, protože musíte sejít dolů do podzemí, takže je trochu nenápadná. V nabídce mají moc dobré burgery a zajímavou nabídku koktejlů, takže to opravdu stojí za to. Po obědě jsme se byli podívat ve zmíněném muzeu Becherovky, kde se seznámíte s příběhem a průběhem její výroby a nakonec můžete několik druhů ochutnat. Také zjistíte některé zajímavosti, jako například to, že recept na Becherovku znají pouze 2 lidé na celém světě a že je umístěn v trezoru v tajné místnosti firmy v Karlových Varech.

Během degustace byla v nabídce (směrem z leva doprava a nakonec nahoru):

  1. Lemond , 20% alkoholu, citrusová chuť
  2. Tradiční, 38% alkoholu, která má 200 let tradici
  3. Nefiltrovaná, která bude v prodeji od letošního července
  4. 14% alkoholu, vhodná jako aperitiv podávaná s čerstvým pomerančem
  5. Sladký originál s lipovým květem, 40% alkoholu, dobrá na kašel

Po prohlídce muzea si můžete jednotlivé druhy koupit společně s jinými předměty, jako je například krásný smaltovaný hrneček, který pak můžete použít i na vodu na kolonádě. Já si ho ale koupil kvůli Betonu (Be – Becherovka, ton – tonic), který stal na výstavě EXPO v Montrealu roku 1967 prvním českým koktejlem. Na konci jsem vám na něj potom napsal recept. Co se ještě muzeí týče, tak zde ještě nějaké najdete, ale neměli jsme na ně čas. Nicméně podle mě určitě stojí za to sednout na autobus do Kyselky, kde je muzeum Heinricha von Mattoniho. Zde zjistíte něco o minerálních vodách, o Mattonim samotném a ještě se můžete podívat na bývalý areál jeho lázní.

 

Muzeem jsme den zakončili, dali si rychlou večeři a vyrazili na nádraží. A teď tedy zbytek příběhu z cesty. Jeli jsme z Horního nádraží a přestupovat jsme měli v Ústí nad Labem. Měli jsme tam nějakých 13 minut na přestup a již v Karlových Varech měl vlak 18 minut zpoždění. Trochu to nevychází, že? Zachoval jsem ovšem relativně chladnou hlavu a moc se toho neděsil, protože už jsem vlakem něco najezdil. Nakonec se zpoždění stáhnout nepodařilo, ale navazující vlak na nás čekal. Teď ale kde v čem byl ten háček. Seděli jsme v takovém tom historickém vlaku s kupé, kde se nějaké zpoždění a zastávky nehlásí, takže když vlak s 20 minutovým zpožděním zastavil na nádraží, tak jsem se překonal a dokázal otevřít dveře pomocí té nesmyslně složité kliky, která funguje jen tehdy, když to zrovna nepotřebujete, což byla nakonec i pravda. Jakmile jsme tedy vystoupili, tak jsem si řekl, co se to sakra stalo s tím pěkným nástupištěm a odpověď jsem dostal hned, jakmile jsem vzhlédl a vlak se ještě s otevřenými dveřmi a vystupujícími cestujícími rozjížděl. Kvůli jednomu člověku totiž mimořádně zastavil a několik lidí (včetně nás), kteří hlavní nádraží v Ústí moc neznali, zůstali stát na polorozpadlém nástupišti na nádraží Ústí nad Labem – západ. Po dlouhém nadechnutí a uvědomění si, že jsme nejeli posledním vlakem, jsme dovedli další lidi, kteří špatně vystoupili, na hlavní nádraží, které díkybohu není daleko. Už jsem byl celkem v klidu, ale to bych se cestou nemohl dozvědět, že poslední vlak je ještě s jedním přestupem a má 30 minut zpoždění. V tu chvíli jsme se už začali smát a dělat si legraci z toho, v jakém podchodu budeme s rizikem žloutenky a probodnutí spát. Díkybohu jsme s Ditou aka Blonditou vskutku optimističtí, takže nás to tolik nerozházelo na rozdíl od ostatních lidí, kteří s námi šli na nádraží a přemýšleli, koho by mohli seřvat. V tu chvíli asi přirozenější reakce, ale proč se rozčilovat po tak hezkém dni, že? Když jsme tedy došli na nádraží, tak už jsme měli ze všeho jen srandu a házeli návrhy, co bude dál. Nakonec jsme to vyřešili celkem prostě. Zpožděným vlakem jsme dojeli do Děčína a odtamtud taxíkem. A jaký je závěr? Na autobusy se vykašlete a jezděte vlakem! Protože není nad to, když nemusíte celou dobu sedět, projdete se, zahrajete si a hlavně něco zažijete!

Karlovy Vary jsou město, které určitě stojí za to navštívit. Jak kvůli vodě, tak třeba kvůli oplatkám a architektuře. Zatím jsem tam nebyl na filmovém festivalu, ale jsem si jistý, že atmosféra bude v jeho průběhu ještě mnohem lepší!

 

 

Beton

 

1 sklenice

Do minuty + mražení ledu

5cl Becherovky

20cl tonicu

citronová šťáva

300ml vody

(zhruba 2cm tlustý kus zázvoru) – originálně tam nepatří, ale dodá celkem zajímavou příchuť

 

1.

Zázvor nastrouhejte a promíchejte ho v 300ml vody. Potom vše prolijte přes síto a zázvorovou vodu dejte do formičky na led a zamrazte.

2.

Sklenici/hrníček naplňte po okraj ledem, přilijte Becherovku, vychlazený tonic, trochu citronové šťávy a vše promíchejte. Nakonec přidejte plátek zázvoru a můžete podávat.

Please follow and like us:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *